Vaše POTVORblogy

Minulý rok měly obě neteře plesy, jedna maturitní, druhá na ukončení povinné školní docházky, a přišly s prosbou, jestli bych každé něco dala do tomboly.
Většinou se na takové akce dávají věci nepotřebné, aby už nebylo nutné z nich otírat prach nebo je překládat z místa na místo s poznámkami typu: „Na vyhození to není, ale co, kruci, s tím?" A také, aby o půlnoci nelosovali tři hodnotné ceny, a všichni ostatní neostrouhali.
Stála jsem uprostřed bytu a rozhlížela se po „lapačích prachu". Pár by se jich našlo, ale je to dost dobré pro moje dvě nejmilejší (a jediné) neteřinky? To ne! Času bylo relativně ještě dost i na trochu náročnější projekt. Dva měsíce jsou přece strašně dlouhá doba.
"Tak víte co? Uháčkuju vám poníky," hlásila jsem nadšeně, když jsem se v přemýšlení dostala až na konec.
„Co? To jako tohle?" protáhly ksichtíky. „No, tak jo," rezignovaly.
Nadšení se vyděšeně stáhlo do skrytého koutku mé duše. Roztržitě jsem ho pohladila po hlavičce a v nejbližším volném čase mezi prací a domácností sáhla po klubíčkách a háčku.
„Já ty vrtule prostě nedám!" vztekala jsem se po pár dnech pilné práce. S trochou pomoci od mamky jsem dala i vrtule a poníci začali přibývat.
Jak se postupně klubali, posílala jsem je dál. První várku jsem k sestře přivezla ve velké tašce. Neteřinky ji hodily do kouta a odešly řešit přes telefony důležité věci s kamarádkami.
„Moc děkujeme," zachraňovala situaci sestra.
Usmála jsem se na ni a cestou domů si protahovala prsty, protože mě do nich chytaly křeče. Další várka koníků doma čekala, až je vymotám z klubíček a pustím na svobodu.
„To je taková krása!" rozplývala se kamarádka, které jsem poslala pár fotek. „Zbylo by jich pár i pro mě?"
„Jasně, kolik chceš a jaké barvy?" pokrčila jsem rameny. Pro pár kousků mě neubyde.
Doma se mi hromadily hlavičky s oušky i bez oušek, nožičky, tělíčka a spousta a spousta vrtulí na ocásky a hřívy.
„Au!" vykřikla jsem každou chvíli. „To se to bude líbit," pokračovala jsem automaticky v samomluvě. Takhle to bylo vždycky, když jsem si při sešívání uháčkovaných kousků vrazila jehlu do prstu. Někdy jsem měla pocit, že projela až ke kosti.
„Ájo, Ájo, máš ještě?" ptaly se neteřinky, když jsme se znovu viděly.
„Ale?" divila jsem se. „Co se stalo?" Nadšení, schované, sotva neteře uvidělo, mi opatrně vykouklo zpoza ramene.
„Přinesly jsme je do školy a všem se strašně moc líbili."
Vytáhla jsem plnou tašku z batohu a neteře se na ni vrhly.
„Už mám těch koní plné zuby," psala jsem po pár týdnech čarodějce (kamarádce a masérce) Džitě. „Dokonce se mi o nich i zdá," stěžovala jsem si. Nadšení smutně svěsilo ramena, sbalilo si uzlík a odešlo jinam.
„Jsou moc hezcí, dáš mi jich pár do masérny?" zeptala se čarodějka s nevinným kukučem. Kdybych měla nějakého koně po ruce, asi jí přistane na hlavě, takhle jsem se zasmála a šla motat.
Abych to zkrátila: poté, co jsem odmítla zakázku na dalších sedm kousků s termínem dodání cca 5 dní, mě před vánoci opustilo stádo celkem asi 25 poníků, koníků a koní. V tombole měli velký úspěch, jako dárky kamarádkám také. Všichni jsme byli spokojení a neteřinky už neprotáčejí oči.
Na Nový rok jsem si dala pauzu a potom kývla na další malou zakázku, takže první tři poníci z letošního stáda už čekají na novou majitelku.
P.S. Za loňské stádo jsem dostala čokoládu od kamarádky a nakonec jsem se dočkala i děkuju od neteřinek.
P.S.S. Poníci, koníci a koně vypadají všichni stejně, liší se jenom tím, jak jsem jim říkala v různých fázích práce.