Vaše POTVORblogy

.... bylo krásné odpoledne, děti spaly. Všude byl klid, svítilo sluníčko, modrá obloha nad hlavou, les voněl, bzučely včely a bylo ticho. Bylo krásné odpoledne. Seděla jsem na chatě na zahradě s tužkou v ruce a blokem v klíně. Přemýšlela jsem co navrhnu na tričko pro dceru k narozeninám.... a najednou s mi u ramene ozvalo:

"Co to tu děláš?"

"Nic" povídám "přemýšlím".

"No to vidím, ale nad čím?"

"Co nakreslím pro moji Katušku... "

"Aha.... a proč ne mne?"

"Tebe? ... a kde jsi?"

"Chi chi, vždyť ti sedím na rameni!"

Ohlédnu se a opravdu něco se tam blýsklo, asi motýl. Motýla se mi kreslit nechce, toho mají všichni. Rozmrzele pokrčím rameny.

"Ojoj" ozve se "proč hned tak zhurta! Málem si mne shodila...."

"Omlouvám se, to jsem nechtěla."

Shodila? Motýla?...a od kdy motýli mluví? No jo, už ji vidím. Malá milá víla, hezká blýskavá křidélka a dva copánky jak moje malá, jen blonďaté. Ale taky se kroutí jako moje Katuška, neposedí, křiví pusu a už mi kouká pod ruku, dokonce mi ji i odstrčila!

"Fmf .. teda, vždyť tu nic nemáš! Že ty neumíš vůbec kreslit!" A drzá je jak opice.

"Umím.... trošku" Přece se nezahambím před takou prťavkou.

"Hele, hele a co takhle nakreslit mne?" A hned se nakrucuje jak na přehlídce....

"No jo, ale ty chvilku nevydržíš!"

"Ale vydržím!" Hned se urazí, stejně jak ta moje holčička.

"No tak se hned neurážej. Sedni si mi třeba na koleno a já tě zkusím nakreslit."

Už tam sedí, nakrucuje se a chvilku není v klidu. S povzdechem, že tohle dopadne katastrofou, beru tužku do ruky. Ale jak začnu kreslit, nakloní se maličko, aby viděla, a pak se ani nehne. Kreslím jak to jde, za chvilku už je na papíře. Tak jak tam sedí na tom koleně, zvědavě nakloněná co se pod ní děje. Jen dokreslím poslední tah. Už je ve vzduchu. Sedne si mi na rameno. Malinko nakrčí nosánek.

"A jo :) Asi sem to já, vypadám srandovně. Ale nemáš tady houpačku?"

Houpačku? Tady a pro takouvou malinkou prťavou osůbku? "Nemám, ale něco vymyslím."

Z trávy a kousku papíru mám za chvilku houpačku hotovou. Ještě, že tak, už se začínala nudit. Ale jak ji viděla na větvičce, hned k ní a už se houpe až se jí culíky rozpustily. Nenápadně otočím list a chytnu tužku. Víla je spokojená, zpívá si něco o ptáčcích, koupání a malinách. Jen dozpívala už se loučí.

"Tak ahoj a pozdravuj tu tvoji holčičku!" Ještě stihnu záblesk křídel a je pryč.

Škoda, že ji malá prospala. Ale nevadí. Mám alespoň obrázky. Dám jí je na tričko a až budeme na chatě, třeba se víla uvidí a přilétne nás pozdravit.

Taky máte doma holčičku co by chtěla svoji vílu na tričku?