Vaše POTVORblogy

Nestává se to často, ale jednou za „uherský rok“ se manžel přemůže a vezme mě na večeři do restaurace. Ne, že by po tom nějak dychtil, ale stane se, že zapomene na nějaké naše výročí, svátek nebo narozeniny a je to jakýsi rychle dosažitelný dárek, který se navíc dá zaobalit jako plánovaný. Takže když už mi všichni třesou rukama a náš dům se začne nápadně plnit vázami s květinami, manželovi to docvakne a tradá do restaurace na večeři.

A tak tomu bylo i o tomto víkendu, kdy jsem slavila svůj svátek. Večer byl ještě celkem vlahý a tak jsme zaparkovali kousek od restaurace, abychom se chvíli ruku v ruce prošli...no moc romantické to nebylo, jelikož za námi cupitali naši dva andílkové. Jeden hodně rozvážným krokem hledající neustále trochu rovnováhy, jelikož je to čerstvý „chodič“, zato druhý mu opravdu „pomáhal“ tím, jak při skotačení do něj občas ťuknul, požduchnul ho a tak následovaly pády. Za námi za chvíli nesl ryk na celé kolo ze vzteku menšího a  dovádění většího a tak jsme museli rázně zakročit – jednoho očistit a uchlácholit, druhého zklidnit. Protože jejich radovánky ani přesto nebraly konce, rozhodli jsme se, že procházku ukončíme a raději si půjdeme sednout do klidného prostředí restaurace.

Vešli jsme do přítmí ztichlé místnosti plné stolů a židlí, kde jen vzadu v rohu bylo vidět několik osob ťukající příbory. Starší syn je velmi společenský a tak si nenechal vymluvit, že se usadíme jinde, a zamířil rovnou k prvnímu volnému stolu právě u zmiňované skupinky lidí...až kdy jsme přišli blíž, zjistili jsme, že zde sedí ženský sbor dobrovolných hasičů (nebo hasiček?) – asi 15 mladých žen ve věku kolem 20-25 let. V tu chvíli se mladší syn, kterého jsme posadili do dětské vysoké židličky, ukázal jako dokonalý bavič. Hodil si dudlík do pravého koutku úst, otočil s notoricky známý ech ech ke skupince holek, které do té doby ještě klidně jedly a začal koketovat. První se začala uchechtávat, zpozorovala ji druhá, podívala se směrem zájmu své kolegyně a začala se chechtat taky a tak to šlo dál a dál až se řehnil celý stůl a hasičky po sobě vesele prskaly zbytky jídel z pusy. Syn se staral o to, aby zábava nepominula a dělal ksychtíky první kategorie a sem tam pobavil i tím jak má fajn maminku na ovládání, laškovně házel dudlík na koberec a já mu ho neustále sbírala. Už celkem stěží skupinka dojídala a nešetřila chválou na -  rozkošné miminko, které se na ně tak krásně culí.

Konečně si nás všimla servírka a donesla nám jídelní lístek. Začaly dohady kdo si co dá a co si naopak nedá a po krátké rozpravě jsme tedy měli vybráno. To zrovna přicupitala servírka a chtěla si od nás vzít objednávku, když v tom jsme ji překvapili položkou – „Jeden suchý rohlík, prosím.“ Chvíli to vypadalo, že před sebou má marťany na procházce, ale potom se vzpamatovala, nejspíš pochopila, že naše mimi by taky rádo jedlo a kořeněná restaurační jídla pro něj zatím ještě nejsou vhodná, otočila se na kramflíčku a odtančila do kuchyně. Netrvalo dlouho a přišla s námi objednanými nápoji. Sklenička Kofoly pro manžela, mě a staršímu synovi jahodový džus (mimi dostalo svou lahvičku s čajem co mělo nabaleno z domu). A bylo to tady – čekání na jídlo. V tuto chvíli běžně dospělí vedou zajímavé i nudné rozhovory, krátí si chvíli pozorováním okolí a strávníků (někteří možná hrají soukromé hry na to, kdo uvidí víc společenských chyb jako například upuštění jídla na zem a jeho maskování botami, ubryndávání po vlastním i sousedově oblečení, hlasité i tiché dušení zaskočeným jídlem atd.), jenže jak chcete společensky diskutovat s manželem sedícím přes stůl, když s sebou máte dvě děti? Jedno z nich neustále něco chce, občas mu musíte z nosu vytáhnout slámku od džusu, aby to alespoň navenek nevypadalo, že jste vychovala zvíře, ale člověka, uklidit rozházené podtácky a sebrat menšímu dítěti nápojový lístek vtipně umístěný v plastovém stojánku na stole, aby co nejvíce dráždilo všechny děti v okolí dvou kilometrů. Ale naštěstí je tato restaurace na děti připravená a zvyklá a tak syn brzy našel koš plný hraček. A protože to není sobec, rád se se svým mladším bráškou podělil o ukořistěné hračky...bylo to právě v tu chvíli, kdy jsem upíjela ze své sklenice s džusem. Starší podal mladšímu kostku a mladší dobře mířenou střelou srazil mamince z ruky plnou sklenici jahodového džusu. Ozvalo se šplouchnutí a rána skla o koberec. V tu chvíli mi bylo jasné, že na mě není ani milimetr suché látky. Celý čtvrtlitr mě slil od hlavy až po ponožky. Fajný zážitek. Na čele mi naskočila dost výrazná žíla, která začala pulzovat a oči se mi podlili krví. Pohled zuřivého býka, kterým jsem obšťastnila svého manžela, byl jasným signálem, aby dotáhl od té krávy za pultem nějaký kus hadru, kterým se můžu utřít mokrý ksycht. Skleničku jsem zvedla ze země a měla jsem co dělat, abych se ubránila tomu, že ji ve vzteku v rukách rozmáčknu jako chrousta. Nepočítala jsem do deseti, jak se říká, ale asi do milionu, abych se trochu uklidnila. Mou náladu trochu pozvedlo to, že servírka konečně dolezla s jídlem...byť jsem v tu chvíli měla před očima dokument National Geographic, v němž se lev chladnokrevně vrhá na svou kořist...a to ne proto, že bych měla tak velký hlad a nemohla se dočkat jídla, ale proto, že to tak dlouho trvalo a díky tomu vypadám jak vodník Česílko.

Střídali jsme se s manželem v zabavování dětí a v jezení, abychom předešli další společenské katastrofě. Když jsem dojídala, uslyšela jsem z pod stolu v místě, kde seděl mladší syn celkem ohlušující rány – do plenek...a ten zvuk byl jen doprovodný efekt tomu, co následovalo. Syn zrudnul a bylo jasné, že zrovna něco tvoří – do plenek...a za chvíli to bylo i cítit.

Manžel urychlene zaplatil a upalovali jsme co nám nohy stačily....opravdu romantická večeře. Děkuji, můj drahý muži, příště si radši vyberu pánev nebo žehličku!