Vaše POTVORblogy

Hrome... Králíčci vítězně táhnou POTVORem a vytlačili mé knihy mimo zájem světa (no nebo alespoň na další stránku s články). Pomalu na tu havěť začínám žárlit... Ale vraťme se zpátky ke gotické vazbě.

Po sešití bloku se projevil neblahý vliv příliš tlustých složek. Na horní části obrázku je dobře patrné, jak směrem ke středu složky vylézají dvojlisty ven. Rozdíly byly tak velké, že knihou prakticky nešlo listovat. Proto jsem se rozhodl blok "oříznout". Jelikož jsem šil velmi zodpovědně, nebýt téhle komplikace nebylo ořízky vůbec třeba. Proto jsem jen rašplí a smirkem ořízku lehce, a zcela záměrně ne úplně, zahladil. Udělal jsem tak ještě před naklížením hřbetu v liché představě, že se jednotlivé složky při další manipulaci, klížení a kulacení hřbetu mírně "rozjedou" a budou působit dojmem neoříznutého bloku. Ta představa se ukázala dočista zhůvěřilou. Výsledek je takový, že po prvním pokusu o zakulacení hřbetu, je všechno úplně nakřivo a vypadá to přesně tak, jak to vypadat nemělo. Tedy jako zmršená ořízka. Pokusím se znovu zkulatit hřbet a nějak to doladit, ale začínám být skeptický. Po opravě už to vypadá docela přijatelně (viz obrázek 1). Jak jsem později zjistil, ořízka se řeší už při přípravě jednotlivých složek. Prostě se oříznou jednotlivé složky pěkně jedna po druhé a pak se teprve šije.

Po předchozích zkušenostech s vazbou Ikarií, jsem při klížení hřbetu nepoužil žádné svěrky, abych zbytečně příliš hřbet nesmáčkl a přidržoval jsem ho pouze rukama. A dobře jsem udělal. Relativně snadno se pak nechal zakulatit a nedošlo k žádným nežádoucím deformacím knižního bloku. Jediné co se nepovedlo hned napoprvé, bylo vlastní zakulacení hřbetu tak, aby ořízka nevypadala ožužlaně. Ale jak jsem zjistil všechno chce cvik. Po třetí opravě je všechno skoro tak, jak jsem si to představoval (viz obrázek 2). Důležitá je jemná práce s kladívkem, dobrý odhad a rychlost. Navlhčený klih má jen docela kratičkou chvíli tu správnou konzistenci, která umožňuje hřbet tvarovat. Když je člověk moc rychlý, nestačí správně povolit. Naopak docela snadno člověk prošvihne dobu, kdy to jde a pak klofe do opětovně zatuhlého hřbětu a diví se, proč se to nehýbe. Důležitá je i správná síla pro sevření bloku v průběhu vlastního kulacení. Když si to utahnete moc, jednotlivé složky se po sobě nechtějí posouvat a spíš než zakulacení hrozí poškození hřbetu. A naopak, příliš volný stisk znamená, že složky jsou děsně neposedné a i jen velmi lehké poklepání způsobí velkou deformaci, takže elegantně vytvarujete místo pěkně pravidelného obloučku krásnou vrtuli.

Už minule jsem zmínil, že existují různé fíglíky (obrázek 3), které například umožňují provázek místo tahání tlačit. Stačí ho naškrobit! Takže před nasazením desek jsem si naškrobil konce vazů, abych je lépe mohl provlékat dírkami v deskách. Další drobné úpravy desek... sražení růžků, aby z nich nepadaly kapitálkové vazy, sražení vnitřních a vnějších hran desek ve hřbetu, aby lépe sedly na knižní blok a kolíčky pro lepší upevnění vazů do otvorů v deskách. To všechno jsem postupně vypátral, když jsem se snažil nějak rozumně nasadit desky. No a ono to prostě nešlo.

Provléknutí naškrobených vazů dírkami v deskách už bylo naprosto jednoduché. Pak zatupovat klíh do drážek a rozčesaných vazů. Chce to pěkně řídký a teplý klíh, aby měl člověk čas s ním pracovat a netuhlo mu to pod rukou. Nejprve jsem klížil z lícu a po zaschnutí i z rubu desek. Tam jsem zároveň s naklížením špagátku zatloukl do otvoru v deskách kolíček. Po zatvrdnutí klihu jsem přečnívající části kolíčků a konce vazů jednoduše uřezal nožem a desky jsem přebrousil. Byl jsem však upozorněn, že každá nerovnost na deskách se následně promítne do koženého potahu hřbetu. Proto přišel na řadu Dřevokitt a veškeré nerovnosti v deskách jsem vytmelil. Tedy nejen drážky, ve kterých jsou uložené vazy, ale i veškeré případné vady a rýhy na zbytku desek. Teď už jen počkat do zítřka, až tmel pořádně vytvrdne. Celé desky pak, před potažením hřbetu kůží, vybrousím do hladka, aby se daly vyleštit později voskem (viz obrázek 4).

A teď už je na řadě potažení hřbětu kůží. Teda... vůbec jsem netušil, že to bude vypadat tak úžasně (obrázek 5)!!! Ale vezměme to pěkně popořádku. Ze začátku se to zdálo jednoduché, ale to jen do okamžiku, kdy jsem kůži promazal škrobem. V tu chvíli jakoby ožila a její umístění na polotovar knihy rázem získalo charakter úžasného dobrodružství. Po kratším zápase jsem nad onou záludnou hmotou přeci jen zvítězil a umístil ji na příslušné místo. Nakonec jsem knihu svázal motouzem, aby kůže dokonale přilnula k deskám, hlavně pak kolem vazů. Jelikož nejsem příliš zvyklý fotit, začal jsem motouz rozmotávat, aniž bych pořídil obrázek. Uvědomil jsem si to ovšem včas, takže obrázek zamotané knihy přeci jen vznikl. Jediné z čeho jsem nervózní, jestli bude škrob dostatečným lepidlem a jestli se mi kůže nezačne odlepovat. A ještě jedna poznámka... příště to chce pruh kůže na hřbet o něco širší a po proschnutí kousek oříznout. Zvlhlá kůže se totiž tu i onde natáhne a o rovném přechodu mezi potahem a dřevem si může člověk nechat jen zdát. Takže nakonec mám potah asi o 1 cm užší, než jsem původně zamýšlel.

Mé obavy, že by snad kůže na deskách nedržela se, naštěstí, ukázaly liché. Po proschnutí škrobu do druhého dne drží potah na knize jako helvétská víra. Takže teď už zbývá jen založit a přilepit potah k přídeští, odříznout přebytečné kousky kůže a obšít kapitálkové vazy koženou nití. Už teď (viz obrázek 6) kniha vypadá úchvatně a co teprve, až bude vygravírovaný titul a desky ozdobené mosazným kováním!!!

Původně jsem myslel, že si kování nechám vyřezat vodním paprskem. Jenže pak zvítězila má přirozená lenost a lakota. Musel bych popojet autem až do Kunratic a vypláznout nějakých 400,- Kč za řezání. A tak jsem strávil celý víkend s nůžkama na plech a lupenkovou pilkou. Ve výsledku jsem se nekřesťansky nadřel, ale kování je vystříhané, vyřezané a začištěné, jsou vytvořené panty na přezkách k zavírání knihy a všechno připravené k vrtání děr pro hřeby (viz obrázek 7). Také jsem si vzpomněl na jednu bezva fintu. Papírovou šablonku kování jsem si disperzí přilepil k plechu a pak podle ní rovnou vyřezával. V dávných dobách jsem tak přenášel vzory pro vyřezávání na různá prkénka a překližky. Jenže z mosazného plechu se šablonka při řezání uvolnila a odpadla, takže jsem si ji ještě pro jistotu obkreslil lihovým fixem, resp. CD markerem. Má to několik výhod... velice snadno se obkreslí tvar přilepené šablony, mnohem líp, než obtahovat papír rýsovací jehlou nebo i jen nepřilepený papír tužkou. Po zaschnutí lepidla papírová šablonka odpadne a vlastní řezání probíhá dle kresby. Lihovka se při práci nemaže, ale po vyřezání se velice snadno odstraní technickým lihem. A musím se pochválit... podařilo se mi zlomit jen jeden jediný plátek, což je velmi solidní výkon.

Tak jsem zase drobátko popošoupnul práce na kování. Už je naprosto jasné, jak bude vypadat okování rohů a střed zadních desek. Také je celkem jasno, jak budou vypadat a fungovat přezky pro zavírání knihy. Ty čekají už jen na dokončení gravírování, abych mohl přesně změřit "tloušťku" knihy a podle toho přezky naohýbat (viz obrázek 8). Poslední otevřená záležitost je dozdobení titulní strany desek "fousy s klepadlem". Co to má být a jak to bude vypadat, to si budete muset ještě chvilku počkat, protože sám netuším, jak se mi podaří tento, vskutku husarský, kousek realizovat. Také neustále přemítám, jestli kování důkladně vybrousit a vyleštit do zrcadlového lesku nebo je nechat s "patinou", tedy mirně zašlé a drobátko poškrábané. Strašlivě mě zdržuje nedostatečné vybavení nástroji a pomůckami. Chybí mi řada různých pasířských kleštiček, kladívek, svěráčků, vrtáčků, ... Obyčejné nástroje totiž mají velice tvrdé kovové části (zvláště pak čelisti kleští a svěráku) a při úpravách strašlivě poškozují povrchovou úpravu jednotlivých dílů či jejich části.

Nene... nebojte, už nebudu přerušovat tohle vyprávění. Když se mi vrátila kniha s laserem gravírovaným titulem, stačilo už jen zrealizovat "fousy s klepadlem". Jenže jsem si připravil pěkně zapeklitý oříšek. Cožpak o fousy, o ty vlasně nejde, to už umím. Ovšem to klepadlo... Naštěstí mám nesmírně šikovného kamaráda, který vlastní soustruh. Celé sobotní odpoledne se pekloval se soustružením "klepadel" z mosazného pájecího drátu o průměru 3,2 mm. Byla to strašlivá piplačka a stačilo docela malinko... a cink... někde se něco ulomilo, ohnulo či jinak nenávratně pochroumalo a mohlo se začít od začátku. Kamarád byl do poslední chvíle velmi skeptický a stále sveřepě odmítal uvěřit, že to klapne. Celkem se mu nedivím. I já měl sem tam slabší chvilku a propadal jsem depresi a beznaději. Třeba, když nešel ten drátek vytvarovat jak jsem si představoval nebo když se nechtěla smáčet pájka a já pořád pájel a pájel a výsledek žádný. Ale nakonec jsme zvítězili a výsledek je vskutku velkolepý (viz obrázek 9)!!!

Abyste věděli o jakou knihu vlastně jde... zobrazený exemplář je zpěvník asi 300 převážně trampských, country a western písní, určený k 60. narozeninám mašemu kamarádovi. Sice si z toho nebohého človíčka děláme neustále legraci, ale, jak můžete soudit podle krásného dárku, máme ho rádi. A věřte, že ten větry a životem ošlehaný tramp měl vlhké oči, když dárek rozbalil.

Kterak se státi knihvazačem - díl I. První kniha

Kterak se státi knihvazačem - díl II. Hrátky s časopisy

Kterak se státi knihvazačem - díl III. Gotická vazba

Kterak se státi knihvazačem - Díl V. Konečně Ikarie

Kronika - gotická vazba