Vaše POTVORblogy

Lukášek, tedy můj synek, byl vždycky velké číslo. Už když jsme ho odváželi z porodnice, říkala sestřička: "S ním si ještě užijete!" Já, ješitný otec, však této mladé dámě nevěřil ani slovo. Roky však ubíhaly a já začal postupně chápat, jak velkou pravdu měla.

Přišla doba, kdy bylo nutné Lukáškovi pojmenovat jeho pánskou ozdobu, kterou si drží při čůrání. Svolali jsme rodinnou radu a přemýšleli. Postupně jsme zavrhli všechny ty frantíky, cipísky a pinďourky. Patřičně posíleni odbornou literaturou jsme rozhodli: Mají-li dospělí chlapi penis, musí mít dvouletý kluk zákonitě penisek. Lukáš to vyslechl, ale nereagoval. Dokonce to slovo z rodinného výběrového řízení nikdy nepoužíval, až jsme si mysleli, zda není na malé dítě příliš odborné.

Reakce přišla později, zato naprosto nečekaně. Jeli jsme vlakem, seděli v kupé a prohlíželi si dětské leporelo. Lukášek, tehdy již známý neposeda, mi lezl na klíně a upoutával pozornost ostatních pasažérů. V nestřežený okamžik se vrhnul na můj poklopec a snažil se ho rozepnout. Když se mu to nedařilo, s poťouchlým úsměvem na celé kupé zakřičel: "Ukaž mi penisek!"
Barva mých tváří musela být hodně rudá. Tupě jsem seděl, koukal do prázdna, zatímco ostatní ve vlaku se náramně bavili. Jedinou odměnou pro mě, směšného hrdinu této situační komedie, byla informace, že dvouletý synek vnímá, co mu je řečeno.

Léta plynula, Lukáš rostl a najednou bylo třeba mu vysvětlit, že pánská ozdoba neslouží jen k čůrání. Přeci jen jsme nechtěli, aby sexuální výchovu prováděli spolužáci ve třídě nebo aby první informace získával ze všudypřítomných erotických časopisů. Vzpomněl jsem si, jak kdysi můj táta dával rady do života mně. Přišel za mnou do pokoje, předal mi knihu s názvem „Od hlavy až k patě“ a řekl: „Tohle si přečti a kdybys něčemu nerozuměl, tak se mě zeptej.“ Já jsem se neptal. Školení nakonec stejně zprostředkovali starší spolužáci.

Sexuální výchova Lukáše byla ale moje starost. Moc se mi do toho nechtělo, asi jako každému v takové situaci. Tak jsem to stále oddaloval. A když už i manželka mě začala tlačit, abych se konečně rozhoupal k akci, šel jsem do toho. Vyčkal jsem na vhodný okamžik a zasedl se svým pubertálním synem k vážnému rozhovoru. Po několika doslova vykoktaných větách však Lukáš řekl: „Hele táto, tohle už dávno vím, nemusíš se namáhat“.
Nenamáhal jsem se. Má snaha skončila nezdarem. Ještě, že nemám deset dětí…