Vaše POTVORblogy

Jako malá jsem měla ráda moruše.  Dva velké stromy rostly před kostelem ve vesnici, kam jsem jezdila za babičkou. A já se vždy těšila, až si je tam natrhám. Jedny byly světlé a druhé tmavé, ale obojí nádherně sladké. Tehdy jsem ještě netušila, jak významně poznamenají právě moruše můj pozdější život. Teď jsem dospělá, babička už není mezi námi, a tedy do té vesnice poblíž Brna nejezdím. Od té doby jsem ochutnala moruše už jen výjimečně. Tento dříve docela častý strom je u nás nyní vzácností. Spousta věcí se mění a nejen stromy, i jiné tradiční a kvalitní věci mizí z našeho života. Moje máma mi vyprávěla, jak chtěla v dětství chovat bource morušového. Natrhala si do veliké zavařovačky listí z moruše, na kterém našla i pár housenek bource a čekala, až vyrostou a zakuklí se, aby mohla sklízet jejich hedvábné zámotky. Zní to jako dětský sen, ale později jsem se dozvěděla, že za první republiky byl u nás chov bource morušového poměrně rozšířený. Stejně tak výroba hedvábí. Byl to oblíbený materiál. Tehdy ještě neútočily žádné dederony, tesily, polyestery a podobné umělé materiály, ale vládly kvalitní přírodní tkaniny: vlna, len, hedvábí. Ostatně i filmové hvězdy rády nosily hedvábí, protože kamera ho miluje. Jeho nádherný lesk dodával třpyt i kráskám v něm oblečeným.  Hedvábí je opravdu nejen nádherné, ale i velmi příjemné na nošení. Sama jsem si to vyzkoušela, když jsem ještě dlouho tahala halenky po babičce, které byly k neroztrhání. V létě tak příjemně chladily, že mi ani v největších vedrech nebylo teplo. A v zimě ten tenoučký materiál hřeje až neuvěřitelně, že i lehký šátek na krku stačí proti zimě. Napodobit to, co umí utkat šikovná housenka bource morušového, dnes musí složitě v laboratořích a nazvou to pak funkčním oblečením. Ale vždyť oblečení z přírodních materiálů bylo funkční odjakživa.

Malovala jsem vždycky na cokoliv, co mi přišlo pod ruku. Ale přišlo mi líto, že obrazy visí jen na zdech. Vždyť by je lidé mohli nosit na sobě. Užité umění se mi líbilo a obdivovala jsem, jak se dříve lidé obklopovali krásnými věcmi denní potřeby. A nejpoužívanější je přece oblečení.  To člověka zdobí na každém kroku.

Nejraději bych hned pomalovala celé šaty, ale ty mi nikdo neušil, tak jsem sáhla po menších kouscích,a to po šálách a šátcích. To je taková ženská tečka na každém oblečení, která může dodat jednoduchému oděvu originální šmrnc. A nejlépe pokud je tato tečka sama originálem.

Z mé dětské historie bylo poměrně jasné, že materiál, po kterém sáhnu při své tvorbě, bude hedvábí. Byla jsem k tomu prostě předurčená. Hedvábí mě okamžitě uchvátilo svými možnostmi zpracování. Protože pojímám každý šátek či šál jako obraz, používám nejčastěji techniku malby štětcem, doplněnou někdy konturou.  Hedvábí se vypne na rám a maluje se. Je možné vytvořit si kresebnou konturu, která zároveň zabezpečí, aby se barvy neslévaly, nebo malovat bez ní a využívat právě různých efektů rozpíjení, které vytvářejí různé obrazce. V tom případě se hedvábí chová podobně jako akvarel a proces tvorby je velké dobrodružství s nepředvídatelným výsledkem. I při snaze namalovat šátek s podobným motivem nikdy nelze udělat přesnou kopii, každý šátek je originál. Vždy se budou nepatrně lišit, tak jako objekty v přírodě.

Aby hedvábí zachovalo i po barvení svůj lesk a jemnost, používám profesionální barvy, které pronikají přímo do vlákna a fixují se suchou párou. Tento proces zajišťuje dokonalou stálost a trvanlivost barev. Mám šátky staré přes deset let, které s oblibou nosím, a vypadají pořád stejně. Přestože motivů mě napadá víc než dost, neboť inspiraci nacházím všude kolem, ráda vyrábím vzory a barevnost na přání zákazníka. Na základě osobního kontaktu mohu přímo na míru vytvořit kus oblečení, který ženě přesně padne do šatníku.

Samozřejmě nezapomínám ani na pány. Pro řadu z nich je kravata běžnou součástí denního oblečení a i oni chtějí být zajímaví, odlišit se a ukázat svoji individualitu.

Současná záplava instantních věcí, oděvy nevyjímaje, jejichž životnost je s ohledem na kvalitu poměrně krátká, nutí lidi kupovat si stále nové věci. Když si vzpomenu, že jsem nosila oblečení po babičce a látky nejevily známky opotřebení, nitě držely a oděv se nerozpadal, chtěla bych se vrátit do doby, kdy se cenila kvalita jak materiálu, tak zpracování. Vše se šilo na míru a věci byly originály. A k tomu bych ráda přispěla.  V dnešní době, kdy se dá jakýkoliv motiv poměrně snadno vytisknout na cokoliv, se zdá moje činnost anachronismem. Chci se vrátit k ruční výrobě, která nikdy nemůže zahlcovat trh, ale má punc jedinečnosti. Pokouším se vrátit umění denní potřebě, aby se každá žena mohla zdobit originálem, který jí sluší, a vychutnávat kvalitu. Je to úplně jiný pocit. O to se snažím ve své tvorbě.