Vaše POTVORblogy

U nás ve vsi se každoročně koná papučový ples. Naše rodinná rada – složená ze mě, ségry, rodičů a sedmdesátiletého, téměř hluchého dědy – rozhodla, že naše domácnost je už prosáklá nudou a měli bychom do ní pustit svěží kulturní vichr. Děda vytáhl oblek, který má připravený do rakve (jak vždycky říká), rodiče oprášili svatební oblečení, já jsem dostal otcův maturitní oblek a i přesto, že mi v něm byly vidět celé ponožky, jako bych čekal velkou vodu, vypadal jsem docela k světu. Jen ségru oblékl módní salón Shi Fu Chej, který v naší obci prodává levné oděvy čínského původu. Táhlo jí na třicet a rodiče se snažili ji provdat za každou cenu. Tak proč by do této vidiny investovali alespoň novým oblečením.
V podvečer konání této společenské události, ovzduší našeho bytu houstlo. Ženská část naší domácnosti se na poslední chvíli snažila vyčesat sobě na hlavách módní účesy, my muži, jsme  na poslední chvíli vypucovali boty od bláta a každodenních nečistot, ale i přesto jsme v sedm hodin stáli v sálu místního kulturního domu připravení na kulturní zážitek. Sice mě po té očistě bot trochu čvachtaly ponožky, ale když jsem zahlédl tu spoustu nastrojených mladých děvčat, řekl jsem si, že ty přípravy stály za to a trochu vody v botách prostě přežiju. Usadili jsme se ke stolu a otec z nápojového lístku vybral to nejlevnější co tam bylo - Myslivce. V sále jakýsi mladý muž ohlásil průvodním slovem začátek plesu a přítomná kapela spustila první skladbu. Polka sice nebyla má nejsilnější stránka, ale jedna z dam se na mě celou dobu usmívala a tak jsem se odhodlal. Vykročil jsem tedy nesměle sálem přímo k ní. U jejího stolu jsem se mírně uklonil a požádal jí o tanec. O to větší byl můj údiv, když mi na mé zdvořilé vyzvání odpověděla: „Prosím tě, se nebudu zahazovat s takovým strašidlem. Se podívej jak vypadáš, elegáne.“ zkropila mě krutě. V tu chvíli jsem pochopil, že se nesmála na mě, ale mě. Otočil jsem se na podpatku a vrátil se k našemu stolu, kde jsem alespoň požádal o tanec sestru – šla....co jí vlastně jiného zbývalo. Při polce jsem u cca každého třetího taktu mírně omdléval, neb mě celou dobu strašně škrtila kravata – otec měl nejspíš za svých mladých let užší krk.
Večer utíkal jako spřežení splašených koní, děda poklidně klimbal na židli, jelikož hudba i přesto, že byla nesnesitelně hlučná, nedorazila do jeho uší a dokonce jsem si nakonec zatančil nejen já s jinými děvčaty, ale také pro sestru si přišel jakýsi mladý muž, kterému se jí nejspíš zželelo. Kolem desáté hodiny večerní sálem začaly procházet hostesky s lístky do tomboly. Otec – jinak velmi spořivý muž, šáhl hluboko do kapsy a vylovil hrdě, k údivu nás všech, stovku. Docela se zděsil, když mu do ruky přistál jeden malý papírek, na kterém bylo napsáno číslo. Nechápavě se podíval na hostesku, která mu na jeho pohled odpověděla: „Co byste čekal? Hraje se o super ceny.“ A ze svých úst vykouzlila ohromnou růžovou bublinu ze žvýkačky. Otec polkl suchou slinu s vidinou, že za stovku jsme mohli mít všichni jídlo na dva dny. „Ale co,“ odvětil, „na bále zase dlouho nebudeme, tak proč si nedopřát.“ Ale i přesto po celý zbytek večera seděl sklesle.
Blížila se půlnoc a s tím i losování tomboly. Muž ve společenském obleku vyšel na podium spolu s jednou hosteskou a začali losovat výhry. Otec v ruce pevně svíral lísteček s číslem, jako by vsadil veškerý náš majetek na jednoho koně na dostizích a pořád si mumlal: „Osmdesát tři, osmdesát tři, osmdesát tři.“ V sále již několikrát propukl veselý smích a radost majitele vylosovaného čísla, tombola se blížila ke svému konci. Nám už bylo jasné, že si za naši stovku nejspíš nic neodneseme. Nemožné se však stalo skutečností a konferenciér nakonec přeci jen ohlásil číslo osmdesát tři. Naše radost byla neskutečná, dokonce i dědečka vzbudila. S veselím jsme tedy přišli k podiu, abychom si převzali svou cenu a cestou nás napadaly jaké úžasné věci jsme mohli vyhrát. Otec, jako zástupce rodiny vyšel hrdě na podium, čekaje, že mu bude předán minimálně kuchyňský mixér nebo barevná televize. Konferenciér mu však předal darovací certifikát na živou kozu. Tak a to byl trest. Čekali jsme toho mnoho, ale co budeme dělat s kozou, když náš dvoupokojový byt obýváme my čtyři a ještě dědeček jsme opravdu netušili. I přesto, že jsme původně zamýšleli zůstat na plese ještě nějakou tu minutu, museli jsme rychle všichni na čerstvý vzduch. V duchu jsme si možná říkali, že koze utečeme, ale bohužel. U východu nás „odchytil“ předseda nedalekého zemědělského družstva a s lišáckým úsměvem nám předal provaz, na jehož druhém konci byla přivázaná opravdová koza tak, jako se předávají majitelům nového vozu klíče. Otec se sice snažil upadnout do mdlob, aby se nad námi předseda slitoval, ale po těch třech panácích Myslivce se mu to prostě nepovedlo.
Cesta domů byla ve znamení boje s kozou, která se neustále příčila směru cesty a dělala si co chtěla. Neustále jsme ji tahali z půli cesty na chodník a prakticky nepřetržitě na nás blikala auta. Jeden řidič dokonce nelenil srolovat okýnko svého vozu a plivnout na nás, neb díky nám málem srazil protijedoucí vůz. No musíme si přiznat, nebyl to nejšťastnější večer....a bohužel, ještě stále nebyl u konce.
Domů jsme přišli zmordovaní, jak pražský krysařík při honu na mamuta. Dostat kozu do druhého patra byl opravdu nadlidský výkon. A to ještě nechci vidět tu „radost“ až paní Nováčková zjistí, že její bujná květena, na kterou byla tak pyšná a obhospodařovala ji na mezipatře, je totálně v trapu. Jen co koza vstoupila do našeho skromného příbytku, udělala první své kroky po čistě vysátém koberci, nadzvedla ocas a z odvrácené tváře se začaly sypat malé černé kuličky. Matka spráskla ruce, zalamentovala a snažila se přijít na nejjednodušší způsob sebevraždy, zatímco my se ségrou jsme rychle stahovali koberec, aby nám nebyl ještě dalšími podobnými způsoby znečištěn. Kozu jsme nejprve „oplotili“ krabicí od televize, ale jen co jsme ji do ní dali, začala mečet tak silně, že i dědeček stál v pozoru a do toho všeho se ještě v té krabici promenádovala po celé chodbě a nakonec jí kus uškubla a snědla. Kozu jsme tedy na noc zavřeli do koupelny. Poprvé v životě, o půl třetí v noci zasedla rodinná rada, abychom zosnovali válečný plán jak kozu dostat z bytu. Po hodinovém jednání, kdy nikoho nic rozumného nenapadlo se probudil dědeček a vzpomněl si na jakéhosi kamaráda z vojny, který, jestli žije, by snad mohl mít v chlívku kousek volného místa pro jedno ďáblovo stvoření navíc, a tak jsme se rozhodli ho hned následující den zkontaktovat a kozu mu darovat.
Když jsme šli konečně spát, z koupelny bylo sice slyšet šustění, ťukání a mečení, ale byli jsme všichni tak unavení, že nám takové zvuky ani nevadily. O půl šesté, se však koza rozhodla, že prostor naší koupelny je ji příliš malý a snažila se protrkat do záchodu – možná cítila vodu. Rány se nesly bytem tak hlasitě, že bylo okamžitě po spánku. Otec, jako nejsilnější a nejchrabřejší člen naší pětičlenné rodiny, šel koze otevřít. Následovalo však další nemilé překvapení. Koza za těch pár hodin stihla celou koupelnu uvést do neskutečného stavu, sežvýkla nám koupelnový závěs, prokopla plechovou vanu, na obličeji měla pečlivě udělaný make-up a měla zapudrované nohy. Všechno, co ji stálo v cestě, prostě a jednoduše zničila nebo sežrala. Otce napadlo, že po tom všem snad nebudeme muset dědova kamaráda ani shánět, neb koza do večera musí být nohama nahoru. Omyl. Koza v plné síle (musím někdy pohledat ve chytrých knihách jak dlouho vůbec kozy spí) prošla kuchyní, při čemž smlaskla květiny, o které maminka s láskou pečuje, potrousila další koberec v obýváku a sežrala dědečkovi noviny, kterými měl při odpočinku zakrytou hlavu. Děda se k smrti vyděsil, neb byl ve velkém ohrožení, že přijde i o nos a jak tam ta koza stála před ním, tak jí nakopl. V tu chvíli u dveří někdo zazvonil – hned nám bylo jasné, že to budou nespokojení nájemníci ostatních bytů, které koza svou přítomností rušila od poklidného spánku a otec se ještě znovu zmužil a šel otevřít dveře. Po tom dědečkově kopnutí se koza natolik rozčertila, že začala pobíhat jako splašená, proletěla hlavními dveřmi bytu jak kulový blesk, ve dveřích trkla souseda Juřinku mezi nohy až se bolestí skolil k zemi a uháněla si to do dalšího patra. Sousedé najednou nic nenamítali a báli se o holý život. Otec je tedy schoval do našeho bytu a jen přes kukátko ve dveřích celé osazenstvo sledovalo, jak nasupená koza lítá z patra do patra. Panu Juřinkovi jsme zaledovali bolavé místo a dali mu napít slivovice, aby ho opustil vysoký hlas a místo rozčilování a nadávání se sousedé slitovali a uspořádána byla další válečná porada – tentokrát sousedská. Kozu je prostě nutnost dostat z domu stůj co stůj, než napáchá další škody (to, že je už určitě páchala, bylo všem jasné).
Pan Vaňousek, léta známý jako závodní boxer, byl ochoten zapojit se v plné síle do boje proti koze. Matka strhla prostěradlo ze své manželské postele a podala je panu Vaňouskovi. Všichni se potom sešli u vchodových dveří, aby našemu hrdinovi drželi palce a alespoň ho podpořili psychicky. Teď...konečně bylo slyšet dupání kopýtek ze schodů, tatínek popřál hodně sil a na hrdinu plivl pro štěstí. V pravém okamžiku otevřel dveře, pan Vaňousek skočil po koze a odchytil ji do prostěradla. Potom se na neovladatelný bílý balíček vrhli ostatní a po několikaminutovém snažení se všem povedlo kozu svázat. Koza bezradně ležela na zemi a hrdina byl oslavován. Paní Nováčková se o oběť domácího násilí přihlásila a zavolala svému bratrovi, který má menší statek nedaleko naší vsi, aby si pro ni přijel. Pak už nás čekalo jen všem poděkovat a  zaplatit škody, které koza napáchala svým běsněním. Stálo nás to necelou pětistovku za jedny sežvýknuté boty, dvě rohožky u dveří a nástěnku u vchodu do domu.
Konečně jsme si mohli odpočinout a podělit se v kruhu rodinném o zážitky z plesu.
Ne, opravdu se ho již nikdy víc nezúčastníme, protože ze strany kozy to byl neskutečný psychický teror. Kolem desáté hodiny dopolední jsme všichni zničení zapluli do postelí a do tří odpoledne spali jak zabití. Po takovémto otřesném zážitku jsme oddech opravdu potřebovali.
Mohu-li vám sám za sebe radit, pokud se už musíte zúčastnit takovéto kulturní události, nekupujte si alespoň lístky do tomboly, ono to nestojí za ty nervy.