Nadešel podzim, v domě se ochladilo a dalo se na 100% očekávat, že ať děláme jakékoli opatření, posilujeme imunitu, máme ve zdravém těle, dravý duch... Jednoduše si ta "teta chřipka" nějakou tu cestu najde. A našla. Bydlela velmi spokojeně ve škole a jednoho krásného dopoledne se rozhodla, že u nás dlouho nebyla a že se tedy zastaví.
Přišla se synem a zabydlela se na 3 týdny, kdy poskakovala od jednoho k druhému a patrně si to hoooodně užívala. Hlavně se mnou. I když jsem byla připravena a již jeden týden opečovávala mladšího syna (který měl chřipka a naštěstí ne rýmičku), tedy jsem měla doma zásoby medu, čajů, bylinek, cibule, kapek do nosu a všeho dalšího... Tak tentokrát mě to opravdu "sestřelilo".
V noci jsem s pláčem od bolesti zad došla na toaletu a dala bych ne půl království, ale celé, aby mi bylo dobře... Tři dny si se mnou pohrávala a vždy když jsem měla pocit, že nejhorší je za mnou, přitvrdila. I tak bylo ovšem třeba zajistit alespoň minimálně chod domácnosti a postarat se o druhého syna, který ulehl skoro shodně se mnou. Nemyslím si, že nezvládám bolest a chřipku dávám tak nějak v pohodě, ale prvně v životě přiznávám, že tentokrát to byl doslova teror. Nechtěla se mě pustit a opravdu mi dala zabrat. Podotýkám, že toto detailně popisuji jen proto, že to, co mi přišlo jako nekonečná muka, byla vlastně paráda proti tomu, co mě čekalo...
Po týdnu, nebo chcete-li 7 dnech to tetka vzdala a odstěhovala se do jiného domova. Zdálo se, že se vše vrací do starých a poklidně zdravých kolejí. Měl se vrátit manžel ze služební cesty a tak jsme gruntovali a větrali a dávali vše tzv. dopořádku. Nijak jsem ho ani v telefonu neobtěžovala tím, že mi každé nadechnutí či pohyb vadí, že si tentokrát tedy tu chřipku užívám ne na 100, ale na 1000%.
Slyšela jsem bouchnutí vchodových dveří a protože jsem před tím u vjezdu zahlédla manželovo auto, věděla jsem, že je to on. Vyšel schody, odložil bundu, otevřel dveře a.... Byla tam. V plné síle, čerstvá, řádně nachystaná a připravena nepovolit - rýmička.Stačil jediný pohled na manžela a věděla jsem, že je zle. Ve vteřině se mi odehrála má úplně první zkušenost s rýmičkou....
Začali jsme bydlet společně a já se jako obvykle vracela z práce a doma mě měl čekat, teď již manžel. Bylo tam ticho a já zprvu měla pocit, že není doma. Byl. Ležel v obýváku na gauči, byl celý přikrytý peřinou a jediné na co se zmohl, když mě uviděl bylo: "Ehm... Ehm...". Něco mezi pozdravem a kašlem. Nevěděla jsem o co jde, ale stále jsem byla ještě docela v klidu. Najednou řekl svou již památnou větu: "Neudělala bys mi prosím ještě naposled čaj?" Říkal to tak sugestivně a přesvědčivě, že jsem opravdu podlehla dojmu, že přede mnou leží člověk na konci svých sil... Rozhodla jsem se pro přítele na telefonu a volala mamce. Doma jsme moc nemarodili a tatu jsem viděla ležet jen 1x po vážném úrazu. Vysvětlila jsem mamince celou tu kritickou situaci a žádalal ji o radu. Smála se na celé kolo a poblahopřála mi k mému prvnímu setkání s "rýmičkou"....
A teď tu byla zas. Jenže o několik let později a po pár již odžitých setkáních. Tedy rozestlat postel, uvařit čaj, do ruky ovládání od televize a omezit komunikaci na chápavé: "Aha... To chápu... Vážně... To je mi líto... To bude brzy dobré...". Nic neřešit, nic nechtít, tolerovat program v televizi, který mě vůbec nezajímá a zdržovat se nejlépe co nejdále. Tak toto znám, to už vím, ale i tak mi to nedalo. Chtěla jsem jej podpořit v tom kritickém okamžiku, který měl trvat ještě dalších 6 dní a zmínila jsme mu, jaké "peklo" jsme si tu s klukama odžili před jeho příjezdem a že jsme v pořádku a že se to dalo přežít. Že ani ty slzy nakrajíčku už si moc nepamatuji a že to nebude tragédie a zvládne to.
Chyba, chyba, chyba... Jediné, čeho jsem dosáhla byla výčitka, že my jsme měli jen nějakou pitomou chřipku, ale JEMU je OPRAVDU zle a já to jen zlehčuji a zveličuji... Následujících 6 dní jsem poznala, že už nikdy nesmím říct, že bychom na tom snad byli trochu hůře. Nevím kdo z těch dvou, zda rýmička nebo manžel se totiž stažili dokázat, že tentokrát by ten čaj mohl doopravdy být poslední....
P.S. Nikdo nezemřel, nikdo není příběhem dotčen a manžel jej před zveřejněním dokonce četl... (Poznámky jsem jako neslyšela :)) Nepomlouvám muže, jen vyjadřuji úsměvně to "nesmrtelné" téma rýmička dokladem ze života a vím, že až zase přijde, budu ještě dlouho a ráda vždy vařit ten "poslední čaj". Tak tedy příběh pro zasmání, pro zpříjemnění deštivého dne a pamatujte: U chřipky i u rýmičky je důležité se zahřát, ať již rumem nebo peřinou.... A pro Vaše dětičky a miminka, nejlépe vždy plných zdraví a radosti, zde máme také něco "na zahřátí", ale rum to není :)
Komentáře:
Komentáře mohou vkládat jen přihlášení uživatelé.