Vaše POTVORblogy

Příběh našich mazlíčků.
Aneb, jak se to všechno odehrálo od začátku až do konce.

1.část
Nehoda s Ťapkou.

„Terezko, ty rychle zatop, je tady zima.“
„Ano mami,“ odběhla dcerka vykonat uloženou práci.
„Víťo, ty vytáhni králíčka z přepravky a dej ho na dvůr. Po té hodinové jízdě autem toho má dost, tak ať se 
trošku provětrá. Dej mu vodu a ať ti nezdrhne!“
„Neboj mami, já Ťapku pohlídám aby neutekla.“
„Prima děcka, jste zlatíčka. Já zatím natahám všechny věci z auta do chalupy.“
Nechápu, že se toho vždycky tolik nasbírá. Pořád něco vozím domů z chalupy a pak zase zpátky. Sotva začnou prázdniny, je to ještě horší než o víkendu. Takové menší stěhování. Člověk si ani neuvědomuje, kolik je toho potřeba 
mít s sebou na dva měsíce prázdnin. Jen doufám, že jsem nic nezapomněla doma.
Je tady ale krásně. Kousek od chalupy řeka, za chalupou les, a ta vůně.
„Dobrý den, paní Jurčová.“
„Dobrý den, tak jste konečně přijeli? Však jsme vás už se sousedy čekali.“
Paní Jurčová zvědavě koukla do kufru auta.
Vytáhla jsem další tašky: „Jo, jo. Konečně jsme se dokodrcali.“
„Jaká byla cesta? V tom horku se asi jelo špatně, že?“
„Cesta byla úděsná. Člověk se skoro bojí o život. Tolik bláznů jezdí po silnici.“
A nejela jsem snad taky já po silnici? Jela, ale slušně.
„Nezlobte se paní Jurčová, mám toho moc, pak si popovídáme.“
Vešla jsem do chalupy se svým nákladem a nechala babku babkou.
„Mamí, můžu to dřevo nosit dovnitř v botách? Nemůžu najít svoje šlapky na přezutí.“
„Jasně Terezko. Klidně. Stejně to tady budeme muset vydrhnout,“ odkvačila jsem do auta pro další várku. 
Paní Jurčová to vzdala a šourá se pomalu ke své chaloupce. Je moc hodná, ale teď na ni opravdu nemám čas. Odpoledne ji pozvu na kafe. Co je to za křik na dvorku? Co to piští?
„Co se to tam děje Víťo?“, švihla jsem taškami na zem a utíkala za branku.
Jekot přicházel zpoza otevřených vrat. Rychle jsem je zavřela, abych se podívala, co to za nimi piští. 
Chvíli jsem stála jako opařená. Veliký oranžový kocour rdousil naši Ťapinu. Rychle jsem se vzpamatovala a 
švihla jsem ho klackem, ale kocour ani nemrkl.Teprve když jsem ho praštila potřetí, Ťapku pustil a kousek odběhl.
Vůbec se mě nebál.
„Co se stalo?,“ přiběhla Terezka umazaná od uhlí.
„Támhle ten kocour napadl našeho králíčka.“
Ohlédla jsem se po Vítkovi: „A kde je Víťa, měl Ťapinu hlídat.“
Stál kousek od nás, bílý jako křída a jenom zíral: „Mami já…“
Otočila jsem se k Ťapině a zkusila jsem ji postavit na nohy. Stále ještě pištěla a nechtěla se ode mne hnout.
„To nic, to bude dobré Víťo, neboj. To ona se Ťapka jenom vyděsila. Až se z toho šoku vzpamatuje, bude zase v pohodě, uvidíš.“
Hladila jsem Ťapku dokud se nepřestala třást. Pak jsem se ji snažila postrčit, aby začala zase chodit, ale nic.
Za brankou se objevil Petr: „Co se stalo s tím králíkem, kocour?“ Jak to uhodl?
„Ahoj sousede. Ano. Takový veliký rezavý, nevíš čí je?“
„Ničí. Jen se tady tak toulá. Mně chodí na slepice. Už jsem ho chtěl kolikrát zastřelit, ale on mrcha vždycky zdrhne. 
Však já ho jednou dostanu. Ten králík je už zralý na pekáč, ten je hotový.“
„To nemyslíš vážně,“ věnovala jsem mu nenávistný pohled.
„No nic. Promiň,“ došla mu jeho prostořekost. „Já jen, že bych potřeboval projet.“
Úplně jsem zapomněla na auto. Stojí tam na cestě a ta je úzká. Jen tak pro jedno auto.
„Děti, nehněte se od Ťapiny na krok, já jdu přeparkovat.“
Nemusela jsem nic říkat. Terezka s Vítkem už seděli při králíčkovi, litovali ho a snažili se ho všelijak uklidnit.
„Tak co?“vrátila jsem se po chvíli. „Jak to s ní vypadá?“
„Stále nic,“ otočil se ke mně Vítek. „Mami, já za to nemůžu. Fakt ne. Bylo to tak rychlé…a já jsem toho kocoura 
vůbec neviděl.“ Pláč měl chudák na krajíčku.
„Já vím zlato. Netrap se. Vždyť ani mně se ten kocour vůbec nebál. Nevadilo mu ani když jsem ho praštila tou holí. 
Tak co bys zmohl ty? Taková velká potvora. Neplakej Víťko. Uvidíš, že to bude v pořádku,“ snažila jsem se ho utěšit.