Vaše POTVORblogy

Na konci předchozího dílu byla má první vlastnoručně vyrobená kniha. Přišel jsem si samozřejmě jako mistr světa a zhola nic nestálo v cestě prvnímu svázanému ročníku Ikarie. Ovšem nenechte se zmást titulním obrázkem. Mistrem světa jsem byl jen do chvíle, kdy jsem vzal stoh časopisů do rukou. V tom okamžiku, jsem si uvědomil, že je to něco úplně jiného, než čistý bílý papír. Že když uděláte chybu, nesáhnete jen tak do šuplíku pro nový arch. Když něco pokazím, budu muset pracně shánět nový výtisk a také se může stát, že ho už nemusím sehnat. A najednou se mi roztřásly ruce a já zbaběle začal hledat něco, na čem si budu moct vyzkoušet, o čem vázání časopisů je.

Nikdy jsem příliš nechápal, k čemu je dobrý denní tisk. Na co lidi potřebují noviny? Pamatuju si, že můj děda je používal na přikrytí při poledním šlofíčku a pak hlasitě přemýšlel nad komunistickými výdobytky a smělými pětiletýmmi plány, o nichž Rudé právo pravidelně informovalo. O mnoho let později jsem zjistil, že OnaDnes poslouží jako vhodné čtivo při posezení na oné místnůstce a že Magazín Dnes+TV je několikrát denně konzultován ohledně nejvhodnějšího televizního pořadu. A také se uvedené tituly výborně hodí na trénink pro vazbu časopisů. Jsou totiž patřičně dorychtovány denním používáním a překládáním na všechny strany. Tím pádem si člověk procvičí i rovnání a úpravy poškozených svazků.

Ještě, že jsem se v minulosti nezříkal klasických ženských prací. Zápas s jehlou a nití při šití knižního bloku jsem díky tomu vyhrál hned v prvním kole. Naklížení hřbetu byla též hračka. Jen jsem se nedokázal se svou milovanou saní shodnout na tom, zda klíh voní nebo smrdí. Jako pravá hlava rodiny jsem nakonec rozhodl, že nadále bude klíh vonět a má žena jako správný krk rodiny nasměrovala jeho vůni do období, kdy se nevyskytuje doma. Kromě toho, že nám klíh umožnil rozvinout vzájemné manželsko-diplomatické dovednosti, připomněl mi opět mého dědu, se kterým jsem jako úplně malý kluk trávíval celé léto v dílně. Možná proto mi klíh voní.

Velký problém, který jsem nakonec vyřešil poměrně šalamounsky, pro mě byla ořízka. O stohové řezačce jsem si mohl jen nechat zdát a při představě, jak ořízku pižlám provizorním knihařským hoblíkem mě jímala hrůza a předem bolely ruce. Naštěstí je po Praze dostatek knihařství, která oplývají stohovými řezačkami a oříznutí byla nakonec otázka pár kaček a několika minut. Dalším postupovým cílem je ozdobení ořízky. To co se na první pohled jevilo jako naprosto triviální záležitost, se nakonec ukázalo jako tvrdý oříšek. Barva se z ořízky neustále olupovala. Stačilo letem prolistovat svazkem a mohl jsem ořízku zdobit znovu. A tak jsem nějaký čas pátral v literatuře a laboroval, protože postupy, které jsem tam nalezl, hovořily poměrně obecně a dost neurčitě. Nakonec se mi za pomoci roztoku kamence podařilo dosáhnout toho, že se barva udržela na hranách jednotlivých listů, i když to není zrovna mistrovské dílo.

Nasazení desek se obešlo bez větších problémů. Ne tak nasazení hřbetu. Teda, ne že by to nešlo hladce, ale chybně jsem si vyměřil materiál a tak výsledek neodpovídá zcela mým představám. Je zajímavé, jak se všechny drobné chybky přinejmenším sčítají, ne-li rovnou násobí. Desky jsou poněkud menší, než by měly být, je příšerně upatlaná předsádka, desky jsou křivě potažené a různě jinak dorychtované a vůbec… Ale výsledek je na první či neznalý pohled docela ucházející. Co je však nejdůležitější! Kniha drží velice dobře pohromadě, hřbet funguje jak má, takže výsledek je vlastně veskrze pozitivní. Prototyp splnil bezezbytku svou úlohu a skvěle posloužil k vychytání různých mušek, much i masařek.

Tak teď už se snad můžu konečně pustit do těch Ikarií…

Kterak se státi knihvazačem - díl I. První kniha

Kterak se státi knihvazačem - díl III. Gotická vazba

Kterak se státi knihvazačem - díl IV. Gotická vazba - pokračování

Kterak se státi knihvazačem - Díl V. Konečně Ikarie