Vaše POTVORblogy

„Tak a už je to černé na bílém“, řítí se ke mě manželka s papírem v ruce. „Babička nám opravdu tu stodolu přiklepla, už nám na to dal štempl i ouřada....“ a dál si pokojně chrlila další a další nezáživné informace, zatímco já se ponořil do hlubokých myšlenek. Co si budu nalhávat, znám ženské – tedy hlavně tu svoji - a je mi víc než jasné, jak vidí na místě staré, skoro rozpadlé stodoly uhlazenou zahradu s rybníčkem, kachničkama a nějakým tím romantickým vodotryskem, u toho pěkný altánek na letní posezení při měsíčku a další kupu blbin, co ty ženské dokážou navymýšlet. A kdopak tu stodolu vyklidí? Já! A kdopak ji bude muset zbourat? Já! A kdopak bude muset donutit lidi, aby ten binec odvezli? Já! A kdo bude muset najít někoho, kdo to zarovná? Taky já! A pojede koupit hromadu blbin, naseje trávu, koupí a smontuje altán, doveze kytky, bude bez oběda když se budou kytky cpát do země a hlavně na to všechno sežene peníze?.....já, já já, sakra zase všechno já ! Brrrr. Otřepal jsem se a vynořil se ze svých myšlenek. Z toho všeho monologu, co zatím vedla Jaruš jsem posbíral jen poslední otázku: „Nemáš zimnici?“ Bych jí řekl z čeho mám zimnici a osypky i na intimních partiích, ale raději jsem to přešel zavrčením. Cítil jsem, jak mi pomalu, ale jistě začínají šedivět vlasy.  

Netrvalo ani měsíc a už se mé černé myšlenky začaly pomalu naplňovat. Stodolu jsem celkem statečně vyklidil a mělo začít bourání. Jediné štěstí, že vedle ve vsi zrovna byla partička pracantů, kteří tam pomáhali stavět obecní vodovod. Když dokáží tohle, určitě mi pomůžou srovnat tu potvoru starou (tedy chápejte – myslím tím stodolu, ne manželku) se zemí. Zatímco práce na obecním vodovodu pomalu zvolňovaly, začalo být u nás celkem rušno. Partička čtyřech chlapíků, z nichž uměl česky jen jeden a to dost chatrně, se začala zajímat co že to vlastně vůbec mají dělat. A tak jsem vzal tedy toho nejzdatnějšího češtináře (kterého jsem si soukromně pojmenoval Vasil, jelikož se mi ani jednou nepovedlo jeho pravé jméno přeříkat správně), stranou, ukázal prstem na stodolu a řekl: „Toto na placato a já dát peníze“. Vasilovi zasvítily oči, pokýval hlavou jako že rozumí a už to začalo.  V závislosti s tím, jak začala stodola měnit svůj tvar, mizely i lahve s pivem, ale říkal jsem si, že určitě levnější sílu nenajdu a tak jsem to ignoroval a poslal Jaruš ještě pro jednu basu dvanáctek. Čím dýl pracovali, tím víc je zajímalo pivo než práce a k večeru jsem pochopil, že s tou skupinkou polehávající po trávníku a blábolící nesmysly v neznámé řeči toho moc nesvedu. Tak jsem je naházel do kufru auta a svezl zpět do vedlejší vsi, kde jsem je nenápadně omotal kolem vodovodní roury v jednom výkopu a odjel.

Cestou domů jsem přemýšlel jak tedy zbytek stodoly zlikvidovat až mě napadla spásná myšlenka. Nač bych si najímal drahé pracanty, když si to můžu zbourat sám. Mám přece půl roku nový, super silný automobil s pohonem na všechny čtyři, navíc jeep, který toho hodně utáhne....a myšlenka byla na světě!

Druhý den jsem se domů hrnul s řetězem (pche, kde se na mě čerti berou), který jsem si půjčil v práci – používáme ho na zavěšení želez při převozu jeřábem v hale. Když ten řetěz zaháknu na jedné straně za auto, provleču ho dveřmi stodoly a na druhý konec přidělám traverzu, tak musí milá stodola jít k zemi jak podťatá.

Když se můj nápad začínal zhmotňovat, seběhla se celá rodina. Všichni netrpělivě čekali, až konečně zkusím vyždímat ze svého čtyřnohého miláčka vše, stodola padne a následně mi tak budou moct všichni pogratulovat, poplácat mě s uznáním po rameni a případně mě zahrnout květy na oslavu, jak geniálního otce mají. Dal jsem klíče do zapalování, nastartoval, pomodlil se a zařadil první rychlostní stupeň. Popojel jsem a řetěz se napnul. Podíval jsem se do očí svých dětí a manželky, bylo v nich vidět napětí. Šlápl jsem silou na plyn...kola se dala do pohybu, s vozem to škublo a začal jsem prohrabávat. „Jen ji dej, co si zaslouží!“ vykřikl jsem směrem ke svému vozu. Zaťal jsem zuby a sevřel pevně volant. Ještě víc jsem přišlápl, motor řval a já cítil jak mi adrenalin zaplavuje tělo. Nohu jsem měl už na podlaze, najednou jsem ucítil, že se něco stalo, byla to otázka vteřiny...ani to ne, musela to být ještě kratší doba. Řetěz nevydržel tlak auta a...... praskl. Můj čtyřkolový miláček, který do té doby ještě zel novotou se rozjel plnou silou a narazil do asi 80 m vzdáleného stromu. Když jsem dostal ránu o volant, ještě jsem v poslední chvíli, než jsem omdlel, ucítil jak mi kolem hlavy letí traverza.

Ač jsem to neměl v plánu, daroval jsem ten den asi deci krve interiéru vozidla. Projel jsem se velkou rychlostí sanitním vozem, byť jsem měl už v tu chvíli adrenalinových zážitků dost a pak už nastal týdenní odpočinek v nemocnici.

Musím konstatovat, že naštěstí jsem tuto situaci přežil – ovšem to se nedá říct o mém jeepu. Ten skončil rovnou na vrakovišti, jelikož nabourání do stromu čelně a nabourání traverzy do zadní části se nedá zahrnout do vad, nevztahuje se na to ani pojistka, natož, abych mohl vůz reklamovat, když byl ještě v záruce. Takže suma sumárum – škoda 586 000,-Kč za odepsaný vůz, zaplacení pokuty za neohlášené pokácení stromu 1200,-Kč a stodola stojí dál. A proto: Dynami, dynamit, udělá bum!